Libuše Čermáková je studentkou zubního lékařství na LF Masarykovy univerzity v Brně a v SSSČR zastupuje funkci National Exchange Officer. Byla hlavní koordinátorkou a také účastnicí dobrovolnického projektu Second annual INSEKO international voluntary program, který se uskutečnil 27. 7. – 9. 8. 2024 ve Rwandě. V tomto rozhovoru se se mnou Libuška podělila o podrobnosti a své zážitky z akce, za což jí srdečně děkuji. Více o samotném projektu se můžete dozvědět na našem webu zde nebo v jednom z předchozích článků na blogu zde.
Libuško, mohla bys nám prosím nejprve prozradit, jak se celý nápad zorganizovat stáž v Africe vůbec zrodil a proč zrovna Rwanda?
Nápad se zrodil díky obdobnému dobrovolnickému projektu, který proběhl před dvěma lety. Jednalo se o mezinárodní projekt organizovaný IADS (International Association of Dental Students), kterého se zúčastnili také dva čeští studenti. Díky této akci, a konkrétně Martině Gajduškové, která byla právě jednou ze zmíněných dvou českých účastníků, jsme získali kontakt na hlavního koordinátora z rwandské strany. Tohoto koordinátora jsem poté oslovila, zavolali jsme si a diskutovali možnou spolupráci. Bylo jasné, že zájem a touha podobný projekt znovu zrealizovat byly na obou stranách. Inspirací nám byla kromě toho také podobná dobrovolnická činnost, která se uskutečnila před rokem, tehdy se jednalo o spolupráci Polska a Rwandy.
Jak náročné bylo pro tebe, jak z hlediska časového tak psychického, celou stáž koordinovat?
První telefonát mezi námi a Rwandou proběhl přibližně před rokem, během léta minulého roku. Samotná organizace začala během zimy, to znamená, že probíhala intenzivně asi půl roku. Telefonicky jsme v tu dobu komunikovali každé dva týdny, s blížícím se termínem akce už jsme si s rwandskou stranou volali každý týden.
Nejtěžší na celém projektu nebyla samotná koordinace akce na místě, ale nepochybně právě přípravy. Podobnou akci jsem organizovala poprvé a nesla jsem zodpovědnost za její hladký průběh a také za to, aby si všech 25 účastníků projekt ve zdraví užilo a nikomu se nic nestalo, to bylo asi psychicky nejnáročnější. Přípravy byly také náročné právě kvůli faktu, že se jednalo o první ročník takové akce, a tak jsme neměli žádnou šablonu, podle které postupovat. Doufám, že případné další ročníky by byly na organizaci snažší, protože bychom se poučili z letošního roku a věděli, co se nám osvědčilo a co naopak ne.
Co všechno si účastníci museli zařídit před cestou?
Účastníci si zařizovali letenky, víza a očkování - každý dle svého uvážení, s tím že některá z nich jsou pro cestu povinná, jiná doporučená. Většinou se jednalo o očkování proti například břišnímu tyfu, žluté zimnici, žloutence, meningokokové infekci a podobně.
Dále si také studenti žádali o různá stipendia dle možností, které jim jejich univerzita nabízí.
Kam až přibližně se vyšplhala cena pro účastníky?
Základní poplatek byl 750 euro, letenky vyšly přibližně na 25 tisíc korun, očkování se mohlo vyšplhat až na 5 tisíc korun a přibližně tisíc korun stojí vízum. Také jsme si hradili například výlety během akce. To byly asi nejdražší položky. Konečná cena se tak mohla pohybovat kolem 50 tisíc korun na účastníka. Je ale potřeba zmínit také možnost získání stipendia od univerzit, což výsledné výdaje mohlo snížit.
Jaký byl zájem o projekt ze strany studentů a absolventů?
Zájem o akci byl opravdu velký. V prvním kole se nám přihlásilo kolem osmdesáti studentů, a ačkoliv se později ještě spoustu z nich rozmyslelo, i tak mě velký zájem překvapil.
Jaké byly první pocity po příletu do Rwandy? Co bylo největším překvapením?
Hned po příletu jsem byla velice vděčná za transport z letiště na ubytování, který nám zajistili kolegové ze rwandské části projektu. Bylo velice příjemné, že jsme se ze začátku nemuseli nikde pohybovat sami, i vzhledem k tomu, že jsme do Kigali dorazili v noci.
Překvapením byla určitě místní doprava, která je hodně chaotická, lidé často jezdí na skútrech a motorkách, a to včetně taxikářů.
Před příjezdem jsem se také obávala o bezpečnost při pohybu po městě, očekávala jsem, že nebudeme ani příliš vycházet z hotelu, ale opak byl pravdou. Většinu času jsem si připadala poměrně bezpečně, obyvatelé Rwandy byli velice milí a vstřícní.
První probuzení v hotelu a pohled z okna byl také příjemným překvapením, očekávala jsem, že Rwanda bude spíše suchou zemí, ale čekal na nás zelený výhled na lesnaté okolí.
Jaké bylo ubytování a stravování?
Bydleli jsme v hlavním městě Kigali, v hotelu Great Hotel Kiyovu. Na africké podmínky to byl velmi „luxusní“ hotel, na naše poměry by to odpovídalo třeba tříhvězdičkovému hotelu. Zaměstnanci hotelu byli velice milí, cítili jsme se bezpečně, takže co se ubytování týče, nemůžu si stěžovat. Příjemným překvapením na pokojích byly moskytiéry na komáry, kteří jsou v Africe přenašeči nemocí, jako je například malárie.
Snídaně jsme měli každý den na hotelu a probíhaly formou švédských stolů, takže si každý mohl vybrat to, na co měl chuť. Na výběr bylo spoustu ovoce – melouny, ananasy, maracuja a podobně. Zajímavé bylo, že ke snídani jsme častokrát měli spíše „obědová“ jídla, například omáčku s rýží nebo maso s bramborami. K dispozici byl také africký čaj se zázvorem a mlékem.
Obědy probíhaly také formou švédského stolu a byl zajištěn jejich dovoz až do zdravotnických center, kde jsme trávili pracovní dny. Většinou se opět jednalo například o guláš, brambory, rýži, a co je zajímavé, také banány na všechny způsoby – slané, sladké, smažené i vařené. Jediné jídlo, které nebylo zahrnuté v ceně akce, byly večeře. Většinou jsme na večeři vyrazili společně do města a měli tak šanci poznávat místní kuchyni.
Jaké byly pocity před prvním setkáním s pacienty? Převládala nervozita nebo natěšení?
Do Rwandy dorazila většina účastníků v noci z pátku na sobotu, takže jsme měli sobotu i neděli na aklimatizaci. Na neděli byl naplánovaný i program, kdy jsme se vypravili na památník genocidy, kde jsme měli možnost nahlédnout i do nedávné historie Rwandy a seznámit se blíže s tamní kulturou.
První pracovní den bylo následující pondělí. Byli jsme plní očekávání, ale zároveň jsme nevěděli, do čeho jdeme, takže určitě převažovala spíše nervozita. Netušili jsme, jaký bude celkový zdravotní stav pacientů a jak bude jejich chrup vypadat. Před prvním pracovním dnem bylo ve vzduchu určitě spoustu otazníků, každý následující den byl snažší a snažší, protože už jsme věděli, co můžeme čekat.
Můžeš nám popsat průběh vašeho běžného dne? Jaká byla vaše typická pracovní náplň?
Bylo celkem sedm pracovních dnů. Pracovali jsme od pondělí do pátku v prvním týdnu a v dalším týdnu ještě pondělí a úterý. Vstávali jsme většinou kolem sedmé a šli na snídani. Po snídani jsme se rozdělili na tři skupinky, které tři různé autobusy rozvážely do tří různých zdravotnických center. S každou skupinkou byl vždy zkušený doktor.
Odjezd autobusů byl mezi 7:30 a 8:00. Každé z center bylo různě daleko, cesta trvala hodinu až dvě a půl hodiny. Určitou část dne jsme tedy strávili i v autobuse, což ale nevadilo, protože jsme během jízdy mohli za okny autobusu pozorovat běžný život Afričanů. Mě například fascinovala jejich schopnost přenášet na hlavách různé věci – trsy banánů, bedny, ale dokonce třeba i postele. Příroda kolem byla také krásná.
Po příjezdu do zdravotnického centra už na ošetření čekaly zástupy lidí. Převlékli jsme se do uniforem a rozdělili se do místností, kde probíhalo samotné ošetření. Je důležité zmínit, že v centrech jsme vždy vytvořili dvě oddělení – screening a treatment. Screening znamenal prohlídku pacienta a získání informací o jeho zdravotním stavu. Zjistili jsme, jaký zub ho bolí a vyplnili formulář s informací, který zub se bude extrahovat. Extrakce byla totiž jediný typ ošetření, který jsme prováděli. S vyplněným formulářem se poté pacient přesunul na oddělení treatment, kde probíhalo samotné ošetření. Screening dělali převážně rwandští studenti, a to hlavně z důvodu jazykové bariéry. Naši studenti pracovali hlavně v extrakčních místnostech. Ošetřovali jsme od přibližně půl desáté do oběda a po obědové pauze ještě asi do čtyř hodin. Po skončení nás čekala cesta zpátky na hotel. První činností po návratu na ubytování byla zpravidla sprcha, poté jsme se vydávali do města na večeři.
Pracovní dny byly obecně plné adrenalinu, byly intenzivní, náročně a vyčerpávající jak psychicky tak fyzicky.
Můžeš nám popsat zdravotní zařízení, ve kterých jste pracovali? Byli jste každý den na stejném pracovišti, nebo jste jich navštívili během stáže vícero?
Jak jsem říkala, byla tři zdravotnická střediska, na kterých jsme pracovali. Každá ze tří skupinek strávila na jednom pracovišti dva dny, poté jsme se vyměnili. Všichni jsme tak měli možnost vidět všechna tři zdravotnická centra, což bylo super pro porovnání, protože se od sebe všechna mírně lišila.
Nejblíže bylo středisko Gihara, kam trvala cesta hodinu, druhé nejbližší bylo hodinu a půl vzdálené Gikomero a nejdále bylo centrum Bushara, kam jsme jezdili asi dvě a půl hodiny.
Tato zdravotnická střediska fungují i za běžného režimu, mají například porodní místnosti, infekční místnosti, místnosti s postelemi pro pacienty a místnosti, kde probíhal screening různých nemocí, například tuberkulózy nebo HIV. Většinou sloužil v centrech standardně i jeden zubní lékař, který však nemohl být schopen ošetřit takové množství pacientů, které by bylo potřeba.
Obecně byly podmínky v tamních zdravotnických centrech dost mizerné. Například pod názvem porodní místnost se skrývá pouze pokoj, v němž se uprostřed nachází vana.
Jaké bylo vybavení zdravotnických center?
Ve dvou z nich jsme měli k dispozici stomatologická křesla, ve třetím žádné nebylo. Ale i křesla byla v mizerném stavu, jedno z nich nefungovalo vůbec a druhé z nich fungovalo tak napůl. Většinou seděli pacienti na lavicích nebo plastových židlích v místnostech, které ani primárně k ošetřování neslouží. Co se týče nástrojů, jako jsou například kleště, tak těch byl nedostatek. Sterilizace probíhala, ale často se na ni muselo velmi dlouho čekat, což dále přispívalo k nedostatku nástrojů. Běžně jsme tak museli improvizovat a trhat například zuby horní čelisti kleštěmi určenými pro dolní čelist a naopak. Některé nástroje, jako právě kleště a extrakční páky, jsme dovezli také my. Ochranné pomůcky byly k dispozici, ale část jsme si také dovezli, což se někdy hodilo. Většina z nás měla štíty nebo brýle, absolutní must-have byla čelovka, protože světlo bylo mizerné, a pro větší bezpečí i dvojí rukavice.
Byli jste při práci stále pod dohledem tamních lékařů, nebo jste pracovali hlavně sami, dle vlastního úsudku?
Každý fungoval převážně sám, hlavně pokud byla extrakce bezproblémová. V případě komplikací, například zalomení kořenů a podobně, byl vždy k dispozici doktor ke konzultaci, a to buď z naší české výpravy, nebo lékař z Rwandy. Rwandští lékaři jsou na tamní podmínky zvyklí, takže jim často práce šla o hodně snáz než nám.
Jací byli Rwanďané pacienti?
Spousta pacientů, se kterými jsme přišli do kontaktu, si například v životě nečistila zuby. Edukace v této oblasti není ve Rwandě standardní. Stav jejich zubů tedy nebyl dobrý, na druhou stranu by se vzhledem k jejich hygienickým návykům dalo očekávat daleko horších výsledků. Pokud by Evropan za celý život nesáhl na kartáček, pravděpodobně by měl zuby v mnohem horším stavu, než jsme viděli ve Rwandě. V tom hraje určitě roli daleko menší množství cukru a slazených nápojů ve stravě obyvatel Afriky v porovnání s evropským kontinentem.
Často jsme kromě zkažených zubů trhali taky ortodonticky problematické zuby, například vestibulárně eruptované špičáky, které by se u nás řešily jednoduchou ortodontickou terapií. Tamní obyvatelé k takovému ošetřením však přístup v drtivé většině případů nemají, takže jediným řešením bývá extrakce. Často se trhaly čerstvě prořezané, ale zkažené šestky u dětí, což byl vždycky smutný pohled. Často jsme extrahovali zbytky kořenů, kdy korunka byla kazem již tak destruovaná, že se sama odlomila.
Pacienti nás obecně vnímali jako velkou autoritu, a to ať už jako lékaře, tak i jako Evropany, kteří přijeli z úplně jiného světa. Často přicházeli velmi nervózní a se strachem ve tváři, tomu určitě napomohla i jazyková bariéra a fakt, že spousta z nich nikdy u zubaře nebyla.
Bylo zajímavé sledovat emoce pacientů, někteří z nich byli po extrakci nesmírně vděční a jásali nadšením, jiní odcházeli se slzami v očích.
Jak jste s pacienty komunikovali? Byla jazyková bariéra problém?
Každý jsme se naučili pár základních slovíček a frází, jako bylo: otevřít, zavřít, polknout, přivřít, bolí to? a podobně. S tím jsme si u většiny pacientů vystačili. Pokud jsme s pacientem potřebovali vykomunikovat něco dalšího, zavolali jsme si na pomoc rwandského lékaře.
Poskytovali jste ošetření především pro pacienty s akutními bolestmi a problémy, nebo se jednalo i o neakutní případy?
Všechno akutní případy nebyly, ale většina ano. Když jsme se zeptali, co pacienta bolí, vždy na nějaký zub ukázal. Často přicházeli také lidé s otokem. Pokud by pacient žádný akutní problém neměl, byl by vyselektován během screeningu a poslán domů. Ty nejakutnější bolesti si ale často pacienti protrpěli doma bez ošetření, a až po nějaké době měli možnost dostat se k nám na extrakci.
Kolik pacientů jste jako tým stihli za den ošetřit?
Většinou jsme jako tým za den ošetřili přes 100 pacientů, screeningem však prošlo mnohem více lidí. Finální počet ošetřených pacientů za celý projekt se pohyboval kolem 3 000, což se podařilo nejen díky našim studentům a absolventům, ale samozřejmě také díky rwandským studentům a lékařům účastnících se projektu.
Jak hodnotíš úroveň lékařské péče v porovnání se standardem v ČR?
Úroveň lékařské péče je ve Rwandě samozřejmě na úplně jiné úrovni. Jako pozitivní musím vyzdvihnout skutečnost, že každý pacient dostal před zákrokem anestezii, a tím pádem ho čekalo bezbolestné ošetření. Komfort pacientů je však minimální. Sedí na plastových židličkách, ošetření je kvůli nedostatku nástrojů více invazivní, například není možnost separace kořenů nebo korunky, či odklopení mukoperiostálního laloku a podobných zákroků, které usnadňují ošetření. Neprobíhala ani žádná exkochleace lůžka či šití rány. Standardní průběh bylo vytrhnutí zubu, tampon do skusu a odchod pacienta.
Nepříjemné bylo také to, že někdy bylo v jedné místnosti najednou ošetřováno i třeba osm pacientů, kteří tak neměli žádné soukromí. Takové situace jsou nevhodné zejména při ošetřování dětí, které mají potom větší strach, a jejich křik přidá na strachu i dalším dětem v místnosti.
Setkali jste se situací, kdy byla nutná například antibiotická léčba? Jak je to ve Rwandě s dostupností takových léků?
Antibiotika se předepisovala plošně všem pacientům, což mi přišlo zbytečné. Na druhou stranu je třeba zvážit skutečnost, že pacienta si po prvotním ošetření již nemůžeme pozvat na kontrolu, takže nemáme zpětnou vazbu o tom, jak se extrakční rány hojí. V případě, že by se nějaké komplikace objevily, pacient by třeba nemusel mít možnost lékaře znovu navštívit. Takovým situacím snad mohla antibiotika v některých případech předejít. Každý pacient dostal kromě antibiotik také ibuprofen.
Za léky platila naše česká delegace v rámci poplatku zdravotnickým střediskům, kde jsme pracovali. Proto jsme jich také měli k dispozici dostatečné množství. Běžně je ve Rwandě dostupnost takových léků daleko menší.
Můžeš nám popsat nějakého konkrétního pacienta nebo pacienty, kteří ti nejvíce utkvěly v hlavě?
Co mi utkvělo v hlavě byly časté situace, které jsem pozorovala u ženských pacientek. Velice běžně nebylo během ošetření žádné vhodné místo, kam si odplivnout. Rwandské ženy to řešily pohotově tak, že si plivaly rovnou do kabelek nebo ozdobných rób a šátků.
Jinak musím říct, že moji nejoblíbenější pacienti byly děti. Ze začátku jsem z dětských pacientů měla respekt, ale postupem času mě práce s nimi čím dál více bavila. Přišla jsem i na způsoby, jak si s nimi porozumět a najít si k nim cestičku. Doposud jsem si myslela, že práce s dětskými pacienty není pro mě, ale za dobu trvání projektu jsem si k nim vybudovala úplně jiný vztah.
Jak jste trávili volný čas? Měli jste během stáže možnost poznat Rwandu i z jiné strany, než jen skrze ošetřování pacientů?
Mimo pracovní dny byly na programu výlety. Jeden z nich byl výlet na safari v národním parku Akagera, kde jsme měli možnost pozorovat různá africká zvířata – žirafy, zebry, opice, krokodýly i hrochy. Další byl na jezero Kivu, kde jsme se svezli na lodičkách a sledovali tamní přírodu. Skvělé bylo i to, že jsme s sebou měli našeho fotografa, pana doktora Iva Králíčka, který je botanikem, takže nám vyprávěl o rostlinách, které jsme po cestě potkávali.
V rámci volného času, kdy organizovaný program nebyl, jsme objevovali hlavní město Kigali, kde jsme navštívili například mši, což byl taky krásný zážitek. Skrze večeře jsme pak měli možnost poznávat blíže africkou kuchyni.
Sblížili jste se po dobu stáže se studenty z Rwandy? V čem byla jejich zkušenost se studiem a s oborem stomatologie podobná, v čem se vaše zkušenosti naopak rozcházely?
Určitě jsme se s rwandskými studenty sblížili, společným tématem a pojítkem nám byla právě zubařina.
Oproti nám mají větší zkušenosti s extrakcemi a jsou v tomto ohledu opravdu velmi šikovní, jedná se totiž o naprosto převažující většinu jimi prováděných ošetření. Co se týče například endodoncie nebo jiných konzervačních ošetření, k těm téměř nemají možnost se dostat, proto v nich ani nejsou tak zdatní.
Co osobně vnímáš jako největší přínos celé akce, ať už pro tebe jako jednotlivce, nebo i v širším slova smyslu?
Celá akce ve mně zanechala nesmírně dobrý pocit, ať už ve smyslu toho, že jsme pomohli spoustě lidem a měli možnost zlepšovat se v našich zubařských schopnostech, nebo i toho, že jsme poznali novou zemi a kulturu, získali nové přátele a upevnili jsme přátelství dosavadní. Pozitivní přínos akce má v mých očích mnoho rozměrů.
Je něco co by tě zpětně od akce odradilo?
Nepříjemnou záležitostí může být finanční stránka výjezdu na takovou akci, na což si musí mnozí našetřit nebo zažádat svou fakultu o stipendium, což už jsme zmiňovali. Existuje také riziko přenosu infekce HIV, jehož výskyt je ve Rwandě vysoký, a je tak třeba dbát zvýšené opatrnosti při práci s pacienty.
Je z tvého pohledu pravděpodobné, že by se podobná akce v budoucnu ještě uskutečnila? Co je při organizaci největší překážkou?
Rádi bychom, aby spolupráce s Rwandou pokračovala i do budoucna a zatím to vypadá, že je to na dobré cestě. Po této zkušenosti už máme kontakty a známe rwandské organizátory, což je pro případné další plánování podobné akce výhodou.
Jako největší překážku vnímám časovou náročnost organizace a finance, které jsou pro realizaci takového projektu potřeba.
Je něco, co jsme ještě nezmínili a co bys ráda dodala závěrem?
Ráda bych poděkovala všem účastníkům za obdivuhodné nasazení, se kterým do celé akce šli a za jejich ochotu vzájemně si pomáhat. Děkuji také všem sponzorům a dárcům, kteří nás podpořili. Dále také rodičům účastníků, kteří překonali strach a pustili své děti do neznáma, a všem dalším, kteří na nás mysleli a prožívali akci s námi.
Chtěla bych vyzdvihnout také práci těch, kteří doma spravovali sociální sítě, poděkovat našemu instagramovému týmu a dalším členům spolku, kteří přidali ruku k dílu a na jejichž práci nesmíme zapomínat.
Já Ti, Libuško ještě jednou moc děkuji za Tvůj čas a krásný rozhovor.
Za SSSČR, Kateřina Medřická.
Comments